Že nás naše děti kopírují, že nás napodobují a že přejímají naše vzorce chování a jednání, tak to je známý fakt, že?

Jasně že jo, jsou jako opičky a my rodiče na ně máme neskutečný vliv, takže co zasejeme, to taky sklidíme.

Upřímně přiznávám, že ne vždy se mi tento fakt jeví skutečně jako fakt. Vždyť já přece doma uklízím, ale holky mají v pokojíčku binec, vždyť já miluji jakoukoli zeleninu, kdežto holky mají dost omezený vkus, miluju výlety a chození po horách, oproti tomu holky dávají přednost aquaparku.

Říkám si: „Tak jo, to je prostě ta jejich individualita a oni k tomu třeba dojdou za čas také“.

To, co se ale nyní stalo, mě hodně, ale fakt hodně překvapilo, na druhou stranu ale obrovsky moc potěšilo a hlavně dodalo jedno velké uvědomění.

Helča tvořila přání pro svou kamarádku k narozeninám a sama na něj vepsala nádherný text.

Tak si říkám, že ty mé vyvěšené lístečky s citáty, můj vision board a ty moje občasné „chytré“ filozofické kecy rozhodně mají smysl.

Na druhou stranu jsem doteď mívala pocit, že to stejně k ničemu není, když vidím Alenčino chování nebo slyším, co z ní padá za slova a říkám si, co mám ještě udělat nebo jak to mám dělat líp, aby to mělo nějaký efekt.

Po tomto jsem si uvědomila, že ač se to zatím v realitě projevuje pouze u Helčy, tak Alence se to určitě zapisuje taky, jen prostě s tím zatím neumí naložit a nepřestávám věřit, že jednoho dne se mi vrátí i úsilí, které vkládám do ní, byť zatím se to zdá jako hodně vzdálená realita vzhledem k její černobílé povaze.

Má výzva pro vás všechny, kdo jste rodiči, je:

„Předávejte dětem ze sebe to nejlepší, co dokážete
i přesto, že vám to připadá jako mlácení prázdné slámy. „