Deprese v sedmi letech?

Nevěřila bych, že něco takového může existovat, dokud jsem se s tím osobně nesetkala. Nevím, zda deprese je to správné slovo, jistě ale vím, že něco na ten způsob má dcera prožívala.

V průběhu jednoho měsíce se asi 5x zopakoval scénář, který mi doslova rval srdce. Třeba večer, když už byla dcera unavená nebo když se jí něco nepovedlo nebo měla jít dělat něco, do čeho se jí nechtělo, třeba čistit si zuby nebo chystat aktovku do školy, spustila hodně naštvaným tónem: „Mami, proč jsem se narodila? Já jsem se nechtěla narodit. Já nechci být na světě. Já chci všechno zničit. Já chci všechno roztrhat na kousky a nejvíc sebe. Tebe chci taky roztrhat na kousky.“ A další a další.

Dost jsem se vyděsila. Nikdy by mě nenapadlo, že takové úvahy může mít sedmileté dítě.

Řešila jsem situaci vždycky v klidu, třeba jsme si spolu sedly nebo lehly, odpovídala jsem na její otázky a ptala jsem se, proč chce dělat to, co říká. Chtěla jsem vědět, jestli ji něco trápí nebo jí třeba někdo neublížil. Odpovědi negativní a stále stejná písnička. Říkala jsem jí také, že se prostě občas stane, že se nám něco nepodaří, něco nás rozzlobí nebo se nám něco nechce dělat. Nakonec mi řekla, že se na ni zlobím. Ujistila jsem ji, že ji mám moc ráda, že se nezlobím a že daná situace na to nemá vliv. Za chvíli se odvedla pozornost někam jinam a pak se uklidnila a byla v pohodě.

Naposledy celá situace vyvrcholila tím, že začala říkat, že je zlobivá a že si musí naplácat a skutečně to začala dělat. To už na mě bylo příliš. Bylo mi jí hrozně líto, chtěla jsem jí pomoct, ale slova nepomáhala.

Dřepla jsem si k ní, podívala se jí do očí a zeptala jsem se: „Proč tohle děláš?“ Objaly jsme se a já jsem pokračovala: „Mně je z toho moc smutno a strašně mě bolí srdíčko, když říkáš a děláš takové věci. Já si přeju, abys byla šťastná a nechci, aby ses takhle trápila. Udělala jsem Ti něco?“ Odpověď: „Ne.“

To už jsme obě brečely a Alenka vzlykala. Nakonec mi řekla: „Já už to dělat nebudu.“ Cítila jsem, že se s ní něco stalo, že si něco důležitého uvědomila a udělala velký krok na své cestě. Ještě jsem ji ujistila, že se na ni za to nezlobím a že je moje zlatíčko a kdykoli za mnou může přijít, když ji bude něco trápit nebo bude potřebovat mou pomoc. Za chvíli se na mě smála jako sluníčko.

A já jsem věděla, že teprve teď jsme to vyřešily. Ta předchozí řešení byla jen krátkodobá, vždycky jen ukončila danou situaci, ale problém zůstal a čekal jako tikající bomba na další podnět.

Hned potom mi došlo, jak hluboko máme uložené výchovné kroky našich rodičů. Dříve jsem totiž pokaždé nedokázala řešit věci s klidem a rozvahou a občas jsem řekla: „Ty dneska zlobíš.“ a k tomu i nějaké to plácnutí na zadek. Přesto, že je to už dlouho, co k něčemu takovému došlo, Alenka měla stále pocit, že když se nezachová úplně nejlépe, budu se na ni zlobit. I když už od takové poslední události uplynulo hodně času, měla zažitou představu, jak to bude probíhat.

Poté, co jsem začala uplatňovat jiný model, nezapadal jí do zkušeností a stále ode mě čekala tu původní reakci. A když se jí ode mě nedočkala, zareagovala tak sama, jako v posledním případě, kdy si sama řekla, že zlobí a proto si musí naplácat. Stále nemohla uvěřit tomu, že teď je to jinak. Mé chování ani má slova ji nepřesvědčila. Až poté, co jsem se skutečně otevřela a řekla jí, co cítím, se mezi námi udělalo jasno – emoce udělaly své.

Na mou starší dceru přitom mají slova a chování dostatečně velký vliv, aby si uvědomila, jak se věci mají. Ale každý jsme jiný a Alenka je hodně citlivá duše a proto na ni zabraly až city. Mě stačí věci vidět, abych jim porozuměla, jiný je potřebuje slyšet a další cítit.

Usiluji o to, aby mé děti byly šťastné. Občas přijde něco, co mě překvapí, s čím jsem se dosud nesetkala nebo s čím jsem nepočítala. Dnes už ale vím, že vše má řešení, jen někdy je cesta k němu delší.

Čas už nemohu vrátit zpět, nemohu změnit, co se již stalo, ale mohu se z toho poučit a dělat věci jinak, lépe. Nevyčítám si to, mám se ráda a vím, že v každé chvíli dělám to nejlepší, co umím.

Vím, že to není vždy lehké, ale snažte se porozumět svým dětem, hledejte řešení a nevzdávejte se.