Jste vítěz nebo oběť?

Jak ve svém životě vystupujete, ať už se jedná o vystupování vůči sobě nebo navenek?

Pokud vystupujete jako vítěz, tedy věříte si, když se do něčeho pouštíte, hledáte možnosti a příležitosti, nikoli důvody, proč to nejde, nesvádíte své neúspěchy na okolnosti, nelitujete se a neděláte ze sebe chudáky, a k negativním podnětům či zkušenostem přistupujete tak, že si z nich pro sebe něco vyvodíte, poučíte se a vidíte v nich třeba příležitost a přínos, pak je to skvělé. Jestliže při nějakém neúspěchu začnete přemýšlet, kde jste udělali chybu namísto obviňování všeho možného, blahopřeji vám.

Jenže přiznejme si, že než přiznat svou vlastní odpovědnost, je mnohem jednodušší to na něco či někoho hodit. Třeba na nějaké vnější okolnosti. Velice časté jsou stížnosti na počasí a lidé na něj dokáží svést spoustu věcí. Jednou moc prší, podruhé je moc sucho, pak je zase velká zima nebo naopak horko a kvůli tomu nemůžeme dělat to či ono. Myslím, že lidé obecně na počasí soustřeďují příliš mnoho své pozornosti a přitom ve vnějším prostředí tráví jen minimum času. Pak také klademe vinu na okolnosti, které se nás týkají, ale jsou dané – říkáme třeba: „jsem na to moc mladý, starý, to nemůžu kvůli dětem, rodičům“. Nebo to svádíme na věci, které dané nejsou, ale z našeho pohledu neměnné jsou: „to neumím, to bych nezvládl, to není pro mě, to si nezasloužím, nemám čas, peníze, to nejde kvůli parnerovi, jsem na všechno sám, šéf mě nemá rád, nic se mi nedaří, vždycky mi do toho něco vleze, teď není ta správná doba, jiní mají to či ono a proto oni mohou a já ne.

Tento přístup, kdy vystupujete jako oběť okolností, je velice destruktivní a brání vám v tom, abyste na sobě pracovali, rozvíjeli své schopnosti a žili to, co žít chcete.

Není jednoduché začít k věcem přistupovat jinak, nově, neboť vaše tělo, mysl i srdce se novým věcem a přístupům brání. Znám tyto pocity, sama jsem si tím prošla a vím, že to může být dřina.

Každý ale chce přirozeně vyhrávat, každý po vítězství vnitřně touží, ať už se jedná o „Člověče, nezlob se“, získání někoho na svou stranu, nebo o výstup na Sněžku. Jsme soutěživí stejně, jako když jsme byli dětmi, i když si to asi plně neuvědomujeme.

Jen se podívejte, jak to vypadá u obchodů, když je každý týden nová akce. Nejde ve skutečnosti o nic jiného, než o to, kterých 20 lidí se dostane k tomu akčnímu zboží jako první. Ti jsou pak vítězi, vyhráli, předběhli ostatní a dostali to, po čem toužili – nebo netoužili? Viděla jsem nedávno článek z Británie, kde se lidé ve slevový den nahrnuli do obchodu a vzali to, co jim přislo pod ruku. Na otázku, co si koupili, pak odpovídali, že vysavač XY, ale že ani neví, zda jej vlastně potřebují. Ale protože byl po ruce a byl za skvělou cenu, tak si ho prostě koupili. To jsem trochu odbočila. Chtěla jsem říct, že to vypadá komicky, ale když se na to podíváte s odstupem, je to často spíše k pláči. Ti lidé u toho totiž neprožívají tu radost ze hry, nehrají podle pravidel, strkají se, někdy se dokonce i bijí a chovají se stejně nebo ještě hůře než kluci, kteří se na písku přetahují o bagr. A pak se divíme, kde se to v těch dětech bere. Ti, na které se nedostane, jsou pak zklamaní a říkají, že kvůli té „bábě“, které se tam nacpala, se na ně nedostalo. Sama také nakupuji v akci, proč také ne, proč platit více, když nemusím, ale nehoním se za tím za každou cenu a když něco není, neřeším to.

 Chceme tedy vyhrávat, to je jasné, ale paradoxem je, že právě proto, že chceme vyhrávat, nikoli prohrávat a bojíme se prohry aneúspěchu, se nepouštíme do nových věcí, abychom si nenatloukli. Vyjmenováváme důvody, proč se do toho či onoho nepustit, co nám v tom brání, proč to nejde a chlácholíme se tím, že se nemáme zas tak špatně a že jiní jsou na tom ještě hůře. Místo toho, abychom tedy dělali to, po čem toužíme, místo toho, abychom si šli za svým, za tím, co si přejeme a chceme dělat, pokračujeme dál v zajetých kolejích. Dáváme si falešný pocit vítězství, ale ve skutečnosti prohráváme. Točíme se v kruhu, kdy něco chceme, třeba i začneme, pak to nejde, na něco to svedeme a jedeme zase chvíli dál než přijde další podnět a pak se to celé opakuje.

Navíc naše okolí, naši nejbližší, náš v tomto přístupu podporují. Když se do něčeho pustíme a pak se nám to nepovede, litují nás, uklidňují nás, že za to nemůžeme a začnou vypočítávat důvody, proč to nevyšlo a co vše za to mohlo. Nakonec nám řeknou, ať na to už nemyslíme a zůstaneme u toho původního a ověřeného. To nám potvrdí naše dojmy a myšlenky a máme pocit, že takto to je správně.

Jak to tedy udělat, abychom vystoupili z role ublíženého? Cestou je převzít odpovědnost za svůj život, za svá rozhodnutí, slova a činy. Dívejte se věcem pod kůži, zkoumejte je do hloubky, ne pouze povrchově. Hledejte hlubší smysl toho, co děláte. Pak máte mnohem větší šanci, že neskončíte u první překážky, ale budete pokračovat dál. Nepůjdete třeba po té přímé cestě, kterou jste si naplánovali, budete muset někde odbočit, vzít to objížďkou, ale stále budete vědět, kam jdete. Stále půjdete směrem ke svému cíli. Pokud se vám něco nepodaří, hledejte příčinu v sobě, nikoli v okolí a okolnostech. Možná si hned nebudete chtít přiznat, že celou odpověnost nesete vy sami, bude vás to svádět vidět příčiny nezdaru někde jinde a bude těžké přenést se přes utěšování a „dobré rady“ druhých.

Když se dostanete do situace, že se vám něco nepodaří nebo vám přijde, že jste ve slepé uličce, dodržte následující kroky:

• Připomeňte si, proč jste se do dané věci pustili.

• Přemýšlejte a zapište si všechny důvody vašeho nezdaru, které vás napadnou.

• Každý důvod si samostatně rozeberte. Ptejte se upřímně sami sebe, zda to je skutečně jedna z příčin nebo zda to je pouze něco, za co chcete skrýt vlastní odpovědnost.

Pokud máte pocit, že ano, že daná věc je důvodem, ptejte se proč, a jak je možné, že právě toto může za to, co se stalo nebo za to, že nemůžete dělat to, co chcete. Důležité je, abyste zaujali určitý odstup a nadhled a snažili se být co nejvíce objektivní. Pokud je to pro vás těžké, představte si, že by v dané situaci byl někdo jiný. Také byste byli přesvědčeni, že za to, že vaše 40ti-letá kamarádka nemůže zhubnout, může její matka, protože jí pořád nosí ty výborné koláčky, zákusky a řízečky? Asi ne. Její matka jí možná tyto věci nabízí či dokonce nutí, ale konečné rozhodnutí je na ní a jen ona sama to může změnit. Dívejte se sami na sebe tímto způsobem.

• Po tomto rozboru byste už měli mít celkem jasno v tom, co je skutečnou příčinou vašeho problému. Pokud jste byli objektivní, mělo by se jednat převážně o věci, které můžete ovlivnit právě vy sami.

• Přestaňte brečet, litovat se a hrát si na chudinky. Nejste žádné chudinky, nejste horší než ostatní, už teď jste skvělí a dokonalí a věřte, že si můžete jít za svým, že můžete jít po své cestě a žít vysněný život.

• Znovu si připomeňte, čeho chcete dosáhnout, co chcete udělat a především proč. Představte si, jak vám bude, až to dokážete, až překonáte ty překážky, až převezmete odpovědnost za sebe a svůj život.

• Pochvalte se, oceňte se, dejte si odměnu za to, co jste již dokázali, za to, jací jste skvělí.

Nelitujte se, nemáte to zapotřebí, protože už teď jste králem/královnou. Už teď děláte to nejlepší, co dokážete.

A dokážete jště mnohem víc, než si v tuto chvíli dokážete přestavit.

Zamyslete se nad svým životem, nad tím, jak vystupujete, co o sobě říkáte a co si o sobě myslíte. Zjistěte, v jaké oblasti nebo v jakých situacích máte pocit, že nejste dost dobří nebo že se vám nedaří. Představte si, jaké by to bylo být v dané situaci skutečně dobrý. Jak byste se chovali? Co byste říkali? Jak by se vám to líbilo? Co byste prožívali? Snažte se sžít se s tímto pocitem. Pokud cítíte, že to s vámi úplně neladí, upravujte představu, dokud s ní nesplynete. Jakmile si sami sebe umíte takto přestavit, pak to můžete i prožít. Až daná situace příště nastane, budete už jednat v souladu s touto představou.

Postoj vítěze nebo oběti je úzce spjat s vaším sebevědomím. Jakmile se začnete méně litovat a obviňovat sebe, ostatní, politiku nebo celý svět ze svých neúspěchů a namísto toho převezmete odpovědnost za svůj život a budete dle toho jednat, vaše sebevědomí prudce vzroste.

Sama jsem byla překvapená, jak mé seběvědomí vystřelilo vzhůru pouze tím, že místo toho, abych se začala litovat a všechny obviňovat, když mi byl snížen pracovní úvazek, jsem začala přemýšlet a hledat nové možnosti seberealizace. Neříkám, že to se mnou nehlo. Právě naopak, pěkně to se mnou zamávalo. Má prvotní reakce byla právě litování a obviňování. Prožila jsem si to, pak rozebrala a vypořádala se s tím. Po dvou dnech už jsem byla schopná přemýšlet o tom, jak bych nový stav věcí mohla využít, nikoli o tom, co mi to vzalo. Vždy máme možnost volby.

Přeji vám, ať v okamžicích, které se vám na první pohled zdají být nepříznivé, nacházíte inspiraci, výzvu a příležitost.

Podělte se v komentářích o váš úspěch.