Mám se rád

Jak často si o sobě toto říkáte? Jak často se pochválíte, řeknete si: „Jo, jsem fakt dobrej“ nebo „To se mi povedlo“. Když se nám něco nepovede, často bezmyšlenkovitě nahlas vyslovíme: „To jsem ale blbec“ nebo si to aspoň říkáme v duchu. Ale jak často se chválíme? Většina to moc často nedělá. A proč asi. No přece jsme tak často slyšeli, že „samochvála smrdí“. Rodiče, učitelé a další lidé nám říkali, abychom ocenili druhé, ale ne sebe. Často jsme také slýchávali, ať se nevytahujeme. To mělo mít za účel, abychom druhé neponižovali a nepovyšovali se nad ně. Ovšem už se nám zpravidla nedostalo dovysvětlení té druhé strany mince. To, že sami sebe pochválíme, přece nemá za následek ponížení někoho jiného. Vzpomeňte si na okamžiky, kdy jste na sebe slyšeli od vašich blízkých kritiku. Na kolik si jich vzpomenete? A kolik si vybavíte okamžiků, kdy vám někdo řekl, že jste dobrý, kdy vás někdo pochválil? Nejspíš té chvály bylo o dost méně. I kdyby to bylo v rovnováze, tak jedna ostrá a třeba neoprávněná kritika mohla zcela potlačit předchozí pochvaly. Nyní, když jsme dospělí, se už ke kritice můžeme postavit tak, jak uznáme za vhodné. Ovšem v dětství jsou pro nás rodiče obrovskou autoritou a v ranném věku vše, co řeknou, považujeme za fakt. Když nám řeknou, že jsme k ničemu, považujeme to za fakt, když nám řeknou, že jsme jedineční, rovněž to bereme jako fakt.

Bohužel to, co nám rodiče říkali, když jsme byli malí, už nemůžeme ovlivnit. S přibývajícím věkem si sice tvoříme stále více na věci vlastní názor, ovšem to, co do nás rodiče zaseli, když jsme byli malí, si neseme v sobě jako balvan a promítá se to do našeho jednání a chování. Není snadné to změnit, ale možné to je. Teď už to záleží pouze na nás.

Máte někdy pocit, že nejste dost dobří, snažíte se být lepší, ale stejně to nikdo neocení? Musíte se totiž nejdříve ocenit a pochválit sami. Až bezvýhradně přijmete sami sebe, teprve poté vás mohou stejně přimout i druzí. Pokud necítíte svou hodnotu, ostatní si o vás budou, obrazně řečno, otírat boty. Pokud jste přesvědčeni, vyzařujete a dáváte najevo, že jste dobří a že si věříte, pak vás ostatní začnou respektovat. Můžete si nasadit masku, ale ta se dříve či později projeví, ukáže se vaše pravá tvář. Proto buďte sami sebou, buďte upřímní k sobě i k okolí.

Pokud neslýcháte pochvaly a ocenění od jiných, chvalte se sami, i za maličkosti, jednoduše za vše, co se vám povedlo. Nemusíte si pokaždé říkat „Jsem dobrý“, ale třeba se usmějte, užijte si ten pocit, že jste něco dotáhli do konce, že jste něco překonali nebo že se vám podařilo dobře zvládnout nějakou problémovou situaci. Můžete se pochválit za připravený oběd, za to, že jste si našli čas na sebe nebo na rodinu nebo za to, že jste se s partnerem nepohádali kvůli pohozeným ponžkám.

Nikdo jiný to za vás neudělá. Jedině vy můžete sami sobě říci, že se máte rádi, že se milujete, že jste skvělí, jedineční a dokonalí.

Možná vám to přijde naprosto mimo vaši realitu, když jste se přece zase rozčílili kvůli maličkosti, když máte 15 kilo navíc nebo jste opět udělali chybu v práci. Ano, to všechno se vám mohlo přihodit, ale přesto jste báječní a jste nejlepší, jací v danou chvíli dokážete být. Píšu v danou chvíli, ano. Protože váš život se vyvíjí, vaše osobnost se vyvíjí. V jiném okamžiku jste nejlepší za výše uvedených podmínek a třeba za rok budete nejlepší ve stavu, že dokážete věci řešit v klidu, máte už jen 10 kilo navíc a v práci chybujete zcela výjimečně. A za další rok bude vše zase úplně jinak. Důležité je uvědomit si, že věci se vyvíjí, a pokud cítíme, že je něco, proč bychom se neměli mít rádi, ve skutečnosti to důvodem není. Je potřeba přijmout náš aktuální stav. Zkuste si nahlas, nejlépe před zrcadlem, říci: „Mám se rád/a“. Pokud vnímáte rozpor mezi tím, co říkáte a co cítíte, zkuste to jinak. Uvolněte se, třeba si lehněte, zavřete oči a představte si, jaké by to bylo mít se bezpodmínečně rád. Jak by vám bylo? Jaký by to byl pocit? Pak se zkuste zamyslet nad tím, co vám brání v tom, abyste měli sami sebe rádi, klidně si to i napište.

Potom se zaměřte na někoho, koho máte skutečně rádi – partnera, kamaráda, dítě, rodiče – a ptejte se otázku po otázce. Přestala bych mít ráda …, kdyby byl takový, kdyby dělal toto, kdyby … Přestali byste toho člověka mít rádi nebo byste mu spíš chtěli pomoci to vyřešit? Pokud budete opakovat představy o tom, jaké by to bylo, mít se rád, zanedlouho se znovu postavíte před zrcadlo a zcela v souladu se svým vnitřním pocitem vyslovíte ono krásné „Mám se rád.“

Je v pořádku, že se chcete v určitých věcech změnit, je to úžasné. Když ale v počátku budete v negaci, půjde vám těžko dostat se do pozitivní nálady a něco se sebou dělat. Pokud si například řeknete: „Chovám se hrozně, vždycky vybuchnu kvůli maličkosti, jsem fakt nemožný, jsem slaboch.“ Chcete se příště zachovat jinak, protože vás ty hádky pro maličkosti ubíjí, ale jak to chcete udělat, když jste přesvědčeni, že jste nemožný slaboch? Zkuste to jinak, třeba si říct: „To jsem moc nezvládl, ale cítil jsem to tak a udělal jsem to nejlepší, čeho jsem v danou chvíli byl shopen. I přesto jsem skvělý. Popřemýšlím, jak to příště udělat jinak a budu ještě lepší.“ Jak se vám nyní budou hledat cesty ke změně? Zcela jistě mnohem, mnohem lépe.

Mějte rádi jak svou duši, tak i své tělo. Vše je propojené se vším. Nelze mít rád svou osobnost a přitom nesnášet své tělo nebo obráceně. Možná krátkodobě něco takového možné je, ale z dlouhodobého pohledu to není reálné. Někde se to projeví, buď na našem duševním či tělesném zdraví, ve vztazích nebo v práci. Nějak to fungovat bude, ale bude to skřípat. Stejně jako když na kytaře budete mít rozladěnou jednu strunu. Můžete na takovou kytaru hrát, ale nikdy to nebude ono. Nespokojenost s tělem řeší zpravidla více ženy než muži, proto chci pobídnout všechny ženy k tomu, aby se svého těla častěji dotýkaly, dívaly se na něj v zrcadle, hrály si třeba na modelky, hladily se a poskytovaly si rozkoš. Uvidíte, že pak budete i pro partnera více žádoucí a sexy, budete mít více sebevědomí a pokud jste se dosud styděly, rozhodně se budete stydět čím dál méně.

Každý občas uděláme něco špatně, něco se nám nepodaří dle představ nebo dokonce někomu, ač nechtěně, ublížíme. Často si to pak vyčítáme a jsme na sebe naštvaní, až to prostě tak nějak vyšumí nebo to ani nevyšumí a přidá se třeba něco dalšího a kolotoč se roztáčí. Výčitky jsou dobrá věc pouze pro nějakou okamžitou reakci a vlastně nám pomáhají uvědomit si, že jsme v něčem pochybili. Pak bychom jim ale měli dát rychlé sbohem a začít s tím něco dělat. Chybovat je lidské. Vždyť chybami se učíme, získáváme nové zkušenosti a dovednosti, a posouvají nás kupředu. Proto bychom se z nezdaru měli právě poučit a hned poté si odpustit. Pro někoho to může být těžké, protože na sebe klade velmi vysoké nároky. Odpustit druhému člověku nebývá často jednoduché. Přece nás tak šíleně naštval nebo urazil. Odpuštění je ale nutnost, pokud si chceme zachovat klid v srdci i duši. Naučte se odpouštět sami sobě, budete totiž v tu chvíli vidět obě strany mince. Nejprve budete na straně toho, kdo je naštvaný a má odpustit. A až si skutečně odpustíte, zažijete ten krásný pocit toho, komu bylo odpuštěno. Bude pak pro vás snazší odpouštět druhým. Jestliže si v sobě nosíte nějaké staré a dlouhodobé záležitosti, které si vyčítáte, stáváte se takovým vězněm a trestáte se za něco, co už v přítomnosti nemá místo, za něco, co už nelze změnit, pouze to přijmout a odpustit sobě nebo i těm, kterých se to týká.

Když jsem před více než deseti lety vlivem několika chyb a špatných kroků přišla o 100 000 Kč, mohla jsem si to vyčítat třeba až do smrti a stejně tak cítit zášť vůči danému člověku, který pravděpodobně žádné svědomí a výčitky neměl. K čemu by mi to ale bylo, k čemu by mi to posloužilo. Jistě, bylo pár týdnů a dost možná i měsíců, kdy jsem byla naštvaná jak na sebe, tak na něj. Byla jsem si téměř jistá a dnes už jsem přijala skutečnost, že peníze zpět nezískám. Nemělo tedy cenu se tím dál trápit. Nejdřív jsem se s tím smířila. Ale jak už jsem psala v e-booku s mým příběhem, smířit se s něčím nestačí. Po pár měsících jsem si odpustila. Řekla jsem si, že jsem udělala chybu, a velkou chybu, ale teď už to nezměním. Přestala jsem se na sebe zlobit a řádně poučena jsem věděla, že nic takového se mi už nestane. A odpustila jsem i tomu dotyčnému. Dnes, když si na to vzpomenu, necítím žádné negativní pocity, jsem klidná a žádné emoce se neprojevují. Chtěla jsem mu to nakonec i říct, že mu odpouštím, ale kontakty, které jsem na něj měla, už nejsou platné. Myšlenka k němu ale odešla.

Jste jedineční,nikdo druhý není stejný jako vy.

Užívejte si to a milujte sami sebe nejvíce ze všech lidí na světě.

Tak dosáhnete toho, že budete mít spoustu lásky pro druhé.

Udělejte si jasno v tom, jak sami sebe vnímáte. Pokud vám něco brání v tom, abyste se měli bezpodmínečně rádi, stejně tak jako má matka ráda své novorozené dítě, ptejte se sami sebe, co to je a kde to pramení. Možná to má kořeny někde hluboko v dětství, možná to je důsledek nějakého nezdaru, možná o vás někdo něco nepříjemného řekl. Přestaňte se nechat ovlivňovat druhými a okolnostmi. Vy sami nejlépe víte, jací jste, jaké máte klady a přednosti, jaké jsou vaše silné stránky nebo co v sobě potlačujete a přitom toužíte to projevit. Milujte na sobě všechno, třeba to, jak uvažujete, jak hovoříte, milujte svůj hlas, své oči, svůj smích, své tělo. Můžete mít někoho za vzor, k někomu vzhlížet, ale nesnažte se nikoho napodobit a zůstaňte vždy sami sebou.

Podělte se v komentářích o váš úspěch.