Napíšete mi, jaká je maminka?

Nechala jsem si inspirovat jedním příspěvkem od úžasné Terezky Kramerové a zeptala jsem se svých báječných dcer, devítileté Helenky a sedmileté Alenky, zda by mi napsaly něco o své mamince – jaká je a co dělá.

Musím říct, že mě hodně překvapila okamžitá pozitivní reakce.

„Jo, jo, napíšeme.“

Pokud bych chtěla napsat cokoli jiného, určitě by mi to neprošlo. Pokoušela jsem se je přimět k napsání čehokoli celé prázdniny, leč bezúspěšně 🙂 No nic, v pohodě.

Jsou to jejich prázdniny, tak ať si je užijí tak, jak je to baví.

Ano, užívaly si prázdniny, trávily spolu téměř všechen čas a mě fascinovalo, jak si spolu vyhrají, jak si spolu stále povídají, vymýšlí si hry, jak se na věcech umí domluvit, jak se spolu často mazlí, pomáhají si a podporují se navzájem, a jedna bez druhé neudělá skoro ani krok.

Za celé dva měsíce ani náznak „ponorky“.

Prostě naprosto báječný sourozenecký vztah. Já sama jsem to tak neměla. O to více mě těší, co teď mohu pozorovat. Říkám si, jak je to úžasné a přemýšlím, zda to tak je samo od sebe nebo jak se u nich tak

nádherný vztah vyvinul. Cítím, že hodně velký podíl na tom má to, co mé dcery vidí kolem sebe každý den, tedy vztah svých rodičů.

Vidí, jak se k sobě chováme, jak spolu mluvíme, co děláme. Věřím, že náš báječný vztah se zásadním způsobem promítá do chování našich dětí mezi sebou i k druhým. Věřím, že příklady táhnou a co se týče chování k sobě a k druhým, je rodina místo, ze kterého dítě přejímá nejvíce.

Když se s manželem objímáme a líbáme, naše děti to vidí. Když občas něco vidíme každý jinak a hledáme společné řešení, naše děti nás slyší. A já se pak usmívám nad tím, jak nás napodobují. Jak používají stejná slova, gesta a způsoby.

A pokud mají potřebu být také chvíli tím, kdo dává pravidla, vezmou si panenky a vychovávají 🙂

A jak to dopadlo s tím psaním?

Alenka nebyla spokojená s tím, jak to napsala, takže ta krásná slova (nemohla jsem se pak nepodívat) začmárala a trochu si poplakala. Chce mít to, co tvoří, dokonalé, a toto v jejích očích nebylo. „Nevadí, můžeš to napsat jindy, když budeš chtít“, řekla jsem jí a objala.

A co Helenka? Jsem prostě dojatá…

Některá slova jsem tak nějak čekala, některá mě hodně překvapila. Každopádně taková zpětná vazba je k nezaplacení. A vím, že si tato slova budu připomínat v situacích, kdy se mi bude zdát, že je všechno jinak. Takové chvíle se objevují, každý máme své nálady a někdy se prostě nepotkáme na stejné vlně, ale důležité je to, co je uloženo v hloubi naší duše.

A Alenka mi napsala svá krásná slova o dva dny později.

Nejvíc jsem pobavená ze slov o vaření, neboť stává se, a ne zcela výjimečně, že se holkám nelíbí, co jsem uvařila. Ale holt z palačinek a rajské mají asi silnější zážitky než z cizrnové polévky.

A tady ještě příspěvek Terezky, díky němuž vznikl i ten můj. Děkuji, Terezko.

Zkuste to taky. Zeptejte se dětí, co si o Vás myslí a také Vy jim řekněte, co pro Vás znamenají. A s někým se o to podělte, třeba hned pod článkem.

A podívejte se třeba ještě na můj nejčtenější článek>>