Osud

Jistě se budeme bavit o dvou skupinách lidí. Jedni budou ti, kteří nevěří, druzí ti, kteří věří v osud či nějakou vyšší moc, která ovládá naše životy.

Pokud chcete žít podle svého, podle svých představ, pak Vám nezbyde nic jiného, než se oprostit od přesvědčení, že za věci, které se nám stávají, nemůžeme my, že se nám prostě dějí z nějakého vyššího důvodu a my nemáme možnost a schopnost je ovlivnit.

Faktem je, že to, co se nám děje v přítomnosti vychází z toho, co si přinášíme z minulosti. Současné události jsou výsledkem našich přesvědčení, zkušeností, našeho přístupu k životu, našich zvyků. Do naší přítomnosti se otiskuje to, jak přemýšlíme, čemu věříme a z velké míry to, co do nás vložili lidé, kteří na nás měli především v dětství vliv, tedy naši rodiče, učitelé a další. Děti mají často život velice podobný životu svých rodičů, řeší stejné problémy, dostávají se do podobných životních situací. Jednoduše nevědomky kopírujeme to, co jsme prožili v dětsví. Máme to tam hluboce zakořeněné. Pak se často odvoláváme na to, že to máme v genech a že to je prostě osud. Hovoříme o genech, ale prakticky jde o to, že se opičíme a kopírujeme to, co jsme už někde viděli a v tu dobu to považovali za jedinou realitu. Přijali jsme to jako fakt. Na svůj současný život pak pohlížeme pod vlivem těchto faktů a často žijeme v přesvědčení, že stav, ve kterém se nacházíme, je prostě daný, že život, jaký bychom chtěli žít, pro nás vlastně není, že my to nemáme předurčeno, že se to týká jiných. A tento přístup následně tvoří náš další život – opět hovoříme o osudu – a dle toho vypadá naše budoucnost.

Pravdou je, že osud ve smyslu toho, jak o něm hovoříme, prakticky není osudem. To, jak náš současný život vypadá je pouze následek, který má příčinu někde v minulosti nebo v naší mysli. Je to sled příčin a následků, stejně jako když onemocníme. Nemoc nepřichází zvenčí, ale zevnitř. Nemáme rýmu proto, že jsme se potkali s virem (s viry se setkáváme neustále), ale proto, že naše tělo je z nějaké ho důvodu oslabené (třeba vlivem nevyspání, stresu, nesprávné stravy, nedostatku vitamínů či slunečních paprsků) a nemá dost sil se viru ubránit. Proto se s ním pak potýká třeba týden či 14 dní, a to zpravidla bez ohledu na to, zda používáte kapky do nosu či nikoli. Stejné je to i s naší myslí.

Je také často zavirovaná a projevuje se to tím, že se nám najednou nic nedaří, že se s někým nepohodneme, že máme přehnané reakce, že nás štvou lidé, práce i my sami. S „viry“, které útočí na naš mozek, na naši mysl, se také neustále setkáváme – například negativní zprávy, lidé, kteří si stále na něco stěžují, nervózní šéf či kolega, „špatné“ počasí a další. Je ale pouze na nás, jak s těmito „viry“ naložíme nebo zda si je vůbec do svého života vpustíme.

Vždy máme možnost volby – negativní zprávy můžeme nebo nemusíme sledovat, nervózní projevy šéfa či kolegy si nemusíme brát osobně, „špatné“ počasí je pouze výplod dnešní doby a věčné téma ke stěžování – déšť je přece stejně důležitý jako slunce a v naší zemi se jedná o naprosto přirozený jev, který stejně nemáme šanci ovlivnit, tak proč to řešit. Řešte to, co ovlivnit můžete, nikoliv to, co je dané. Dle toho, jak k věcem přistupujete, jaký máte názor a jak vnímáte realitu, pak podle toho vypadá Váš život. Vy sami jej utváříte, každou jeho minutu. Nesvádějte to na osud. Tím se pouze utěšujete a podporujete v sobě přístup, že vše je již dané a neměnné a není ve vašich silách to změnit. A to vás paralyzuje a nedovoluje vám to žít svůj vlastní život a proklestit si tu svou cestičku.

Dva lidé ve stejné situaci nereagují stejně. Třeba v dopravní zácpě se jeden začne rozčilovat a nadávat na ten příšerný provoz, jiný člověk to bere jako fakt, říká si: „Vždyť i já jsem součástí té zácpy a tvořím ji“ a pustí si třeba pěknou muziku a je v klidu, protože ví, že tím, že se rozčílí, si ničemu nepomůže. Zkrátka je to vždy o volbě.

Také jsem s tím dříve měla problém, ale poté, co jsem se na své reakce v jakýchkoli situacích začala zaměřovat, poté, co jsem si rozmyslela svou reakci namísto toho, abych zareagovala spontánně, daly se věci do pohybu.

Dokážu se zasmát věcem, které by mě dříve rozzlobily. Dokážu zůstat v klidu, když se mi něco nepodaří. Postupně si na nový styl myšlení a reakcí zvyknete a bude to pro vás přirozené. Věřte mi, že je to naprosto osvobozující pocit, když toto dokážete. U mě to mělo dost zásadní dopad na výchovu dětí. Jsem mnohem klidnější a namísto rozčilování se snažím dětem spíše porozumět a zjistit, proč se právě teď chovají způsobem, který je z racionálního pohledu zcela „nepochopitelný“. Jejich reakce na můj přístup jsou mi důkazem toho, že jsem zvolila správnou cestu.

Náhody jsou, dá se říct, ze stejného soudku jako osud. Prakticky neexistují. To, co vnímáme jako náhodu nebo štěstí, je pouze výsledkem toho, jak uvažujeme. Připadá vám, že někteří lidé jsou vždy ve správný čas na správném místě, že se jim vše daří a zdá se vám, že je žádné problémy nepotkávají? Často pak o někom takovém říkáme: „Ten má ale štěstí“. Jenže pokud byste se podívali tomu člověku pod pokličku, zjistíte, že i on se potýká s problémy, ale nenechá se jimi ovládat, že jeho úspěch nepadá jen tak z nebe, ale že za ním stojí spousta práce na sobě samém. Určitě se vám už někdy stalo, že jste potkali někoho, na koho jste nedávno mysleli, nebo jste potřebovali někomu zavolat a najednou vám volá on. Pak jste určitě reagovali slovy: „Jé, to je náhoda, zrovna jsem na tebe myslel“. Jenže právě to, že jste na daného člověka mysleli, způsobilo, že jste se s ním potakali nebo vám zavolal. Myšlenky jsou mocné, a to bez ohledu na to, zda tomu věříte či nikoli.

Nenechte se ovládat vnějším světem!

Namísto toho buďte tvůrcem svého života a pište svou vlastní budoucnost, svůj osud.

Je to neuvěřitelně osvobozující pocit, tak si jej užijte!

Večer si sedněte a projděte si celý den.

Najděte situace, ve kterých jste reagovali negativně nebo tak, že z toho nemáte dobrý pocit. Ptejte se sami sebe, proč jste reagovali právě tím daným způsobem a odpovězte upřímně.

Pokud šlo o situaci, kdy v ní byla další osoba, představte si, že se vám přímo ona ptá, proč jste tak reagovali. Pokud vás odpověď neuspokojí, ptejte se více do datailů „PROČ?“

Nebude to zrovna příjemné, ale je to klíč k lepším zítřkům. Možná se dostanete do absurdních odpovědí, ale to vůbec nevadí, právě naopak. Možná se pak celé věci dokážete zasmát a zjistíte, že jste se chovali jako malé dítě, které dupe a křičí, protože ten bonbónek prostě chce.

Pak si položte otázku: „Mohl/a jsem v dané situaci reagovat jinak?“ Možná vás hned nic nenapadne a přijde vám, že vaše reakce byla jediná možná. („Jak bych asi jinak mohl/a reagovat, když ten šéf po mě chce naprostý nesmysl“) Nenechte se sami sebou hned odbýt. Nikdy není jen jedna cesta. Dejte si čas, uvolněte se a výsledek se jistě dostaví. Pokud se jedná o záležitost s jinou osobou, najděte takové řešení, abyste z něj profitovali oba. Nebude fungovat, pokud jeden prohraje a druhý vyhraje. V takovém případě defakto nevyhrál nikdo. Takže buď získáte oba nebo nezíská nikdo.

A teď to nejdůležitější. Uveďte to do praxe. Mějte na paměti, že jediný, kdo rozhoduje o tom, co se stane, jste vy sami. Nedovolte, aby okolnosti rozhodovaly za vás. Vytvořte si vlastní realitu a ten nejúžasnější osud, jaký dokážete. Rozhodně na to máte!

Podělte se v komentářích o váš úspěch.